DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

RAKOUSKO/ITÁLIE-pozapomínaný kontext

RAKOUSKO/ITÁLIE-pozapomínaný historický kontext

         Když  jsem četl publikace zabývající se Velkou Válkou, jižní italskou frontou a příčinách, proč vznikla,  všude bylo něco o Trojspolku, Trojdohodě, Italském lavírování a následné zradě poté, co ji Anglie prachsprostě uplatila. 

          Nikde jsem se ale nesetkal s tím, že by autoři zmínili, nebo se  jakkoli pokusili dát do přímé souvislosti Italský národně-osvobozenecký boj  (a to nejen za Garibaldiho, ale i léta před ním)  a nebo ještě hlouběji - roky Napoleonových tažení Evropou a jeho faktickou anexi severní Itálie.  Přitom se jedná o naprosto zásadních sto let, které přetvořily vztah Itálie k  Rakousku od trpěného poddanství až k vášnivé nenávisti,  což platilo zejména o regionech Piemont a Lombardie - tedy pod/horských oblastech, odkud se rekrutovali příslušníci elitních horských jednotek , Alpíni - jejich dědové patřili k prvním vzbouřencům, kt. pod vedením Piemontského krále poprvé bojovali proti Rakouské nadvládě - a byli krvavě poraženi nikým jiným, než. maršálkem Radeckým. 
      Tato fakta (samozřejmě krom zmíněného úplatku) vysvětlují, proč se Italové raději připojili  k  Trojdohodě a proč sbory Alpíni patřily k nejnebezpečnějším a nejzavilejším útočníkům po celou válku.

                                                                                Tak jak to tedy bylo ?

ITÁLIE, resp. její rozdrobené státečky severních městských republik,   patřily několik století po různě dlouhá období pod habsburskou nadvládu,  naposledy po konci Napoleonovy éry a zániku jím ustavených států na Apeninském poloostrově obnovil Vídeňský kongres s určitými změnami státní celky tak, jak existovaly před velkou francouzskou válkou. Na mnohé italské trůny nastoupily zpět původní dynastie – Savojští v Sardinském království, kteří získali také území původní Janovské republiky, Bourbon-Obojí Sicílie na Sicílii a v Neapolsku (od roku 1816 se země oficiálně spojily do Království obojí Sicílie), Toskánští Habsburko-Lotrinkové v Toskánsku a Rakouští-Este v Modenském vévodství. Rakouské císařství si pojistilo v zemi svůj vliv zabráním území na severovýchodě poloostrova, kde vzniklo Lombardsko-benátské království.  O tom, jak byly, či nebyli Italové a jejich lokální mocipáni spokojeni se svým zapojením do velké centrální monarchie nebudu spekulovat, ale první velký vítr změny přinesla už  
        Velká Francouzká revoluce a Napoleon Bonaparte:    Jeho vítězné tažení proti Rakousku,  které nakonec skončilo anexí severní Itálie (Piemont, Lombardie, Benátky), spolu s ustanovením loutkových vlád a fakticky okupační správou Francie,  započalo  proces emancipace Italů od Rakouska, který vyvrcholil  po letech nejen úspěšným  sjednocením a odtržením pod Garibaldiho vedením (a s nezanedbatelnou Francouzkou pomocí!!!),  ale  dohrával se ještě ve Velké  Válce. Během Francouzské nadvlády nad Itálií mezi lety 1796 až 1815 se zde začala vytvářet nová intelektuální vrstva, vytvářející veřejné mínění a postupně formující své národní myšlení. Vedle literatury a novinářství se tito vzdělanci snažili působit i v oblasti politiky, a protože jim to za daných okolností nebylo zcela umožněno, vytvářeli často tajné spolky a sekty. Jedněmi z nejznámějších byli "Karbonáři" operující zejména v oblasti Neapolska a také příslušníci tajné skupiny Guelfia soustředící se na středoitalské země. Tyto skupiny měly v počátečních letech risorgimenta a irredenty představovat hlavní oporu postupně vznikajícího národního hnutí.   
          
          Někde tady lze ( s idejemi franc.revoluce ) najít razantní počátek emancipace Itálie - svěží vítr, který otřásl feudalismem v Evropě zapracoval i tady - proti Habsburkům.  Bonaparte byl poražen a staronoví vládci se vrátili, aniž by je kdo extra vítal - Vídeňský kongres přiklepl definitivně  severní Itálii Rakousku.
          Pak byl nějaký čas klid, jen kdesi pod pokličkou v zednářských lóžích a kdovíkdeještě sílila  myšlenka irredenty ( úsilí připojit území národní menšiny v jednom státě ke státu sousednímu obývanému tentýž národem) již od  - až to začalo pojednou v roce 1847 v jižní C&K državě vřít.  Rozbuškou se stal region nejbližší Francii - Piemont.  Sardinsko-Piemontský král Karel Albert.  Jeho výrok - "Můj majetek, peníze, zbraně, atd...  vše pro svobodnou Itálii!"  - zapálil plamen vzpoury, který se rozšířil s ohromující rychlostí.  Odkudsi se nenáhodou  vynořil partyzán Giuseppe Garibaldi. V lednu revolučního roku 1848 vypuklo povstání na Sicílii, o měsíc později v Piemontu a postupně přeskočilo do Neapole, Toskánska, na Sardinii a v březnu se přidalo Miláno a Benátky.. na počátku dubna se zdálo pro Rakousko vše ztraceno - Rakouští úřadové se kvapem pakovali do Insbrucku.  

Vypukla 1. válka za sjednocení Itálie a nezávislost  - 1. Irredenta:

        Tehdy zasáhl do dění jednaosmdesátiletý (!!!) maršálek RADECKÝ.  Rázně se rozložil s početně slabším vojskem u Verony a  pro začátek ustupoval, zkoušel  a drobil síly nepřítele. Pak 40 000 Piemon'tanů  napadl  v květnu s vlastními 20 000 u Santa Lucie a - zní to neuvěřitelně - zvítězil (resp. zahnal nepřítele na ústup) . V dalším kroku obklíčil a přinutil ke kapitulaci Benátky.
           To byl začátek. Následovala řada šarvátek , při níž Radecký udržoval status quo a shromažďoval síly.  23-25/7 došlo k prudké srážce u Custozzy pod Lago Garda a v úporné 3denní bitvě  udržel linie a protiútoky vysiloval nepřítele, až  ten ustoupil - v tu chvíli vyrazil vpřed a den poté rozhodně porazil  Karla Alberta u Mantovy. Pak tlačil vzbouřence zpátky na západ k Piemontu - dlužno dodat že ne moc rychle - přestože Piemonťané prohráli, stále si drželi značnou sílu a organizovanost. Do zimy byl ale radecký  v Miláně... a ve Vídni zavládlo nadšení!
           Rozhodl až další rok - tažení proti Turínu mělo být krátké a rozhodující - a taky bylo: 29.3.1849 v 11:00 napadlo nečekaně 15 000 Rakušanů (!) hlavní sílu protivníka - 60 000 (!!!) vojsko u Novary.  Ohromení vzbouřenci propadli nejprve panice, ale pak se otočili s cílem útočníky rozdupat, jenže ve 14:00 je napadl z boku II. rakouský sbor a v 17:00 z jihu sbor III.  Bitva, vedená Radeckého typickou rozhlodávací taktikou a přinejmenším obrovskou odvahou,  skončila přesvědčivou porážkou vzbouřenců a ukončila na deset let Italské sny o svobodě.  Karel Albert se vzdal své vlády a předal korunu synovi - Vittorio Emanuelle II. - a zemřel po 4 měsících v exilu v Portugalsku. Bylo po všem.
Radecký se stal guvernérem lombardsko-benátského království. Po 6ti letech se odebral do ústraní.

       Italové, kteří přinesli válce za nezávislost  nemalé oběti a kterým přinesla rozčarování, polykali hořkost a nenávist a čekali na svoji chvíli. Po skončení povstání došlo v mnoha italských městech k procesům s revolucionáři, které se nevyhnuly ani vynesení trestů smrti. Z těchto procesů nejvíce vynikaly co do rozsahu zejména soudy v Miláně a Neapoli. Mnoho účastníků povstání přišlo o život, další dostali dlouholeté žaláře, ostatní se zachránili útěkem do exilu. Restaurace Rakouské vlády tak slavila úspěch a svého vítězství využila k utužení poměrů. Opozice, zdeptaná porážkou a oslabená procesy, se nezmohla k  většímu odporu. 

  Byly fakticky položeny základy nenávisti, která vzkypěla znovu, pak i ve Velké Válce.      

      Deset let poté situace nazrála k další vzpouře - tentokrát za jiných podmínek, lépe přichystané a hlavně - s podporou Francie - Napoleona III. Narozdíl od prvního celonárodního povstání  tentokrát se vzbouřenci důkladně připravili a zajistili si, za slib postoupení určitých  území (Nice) , mezinárodní podporu.  Železnici v Lombardii vlastnila Francouzská společnost a šla jim na ruku.  Garibaldi už neměl být partyzánem, ale generálem... 
              Rakušané netušili,  jaký sud prachu  jim doutná pod nohama. 

Na konci čtyřicátých let začalo prosazovat Sardinsko-Piemontské království se sídlem v Turíně, jež bylo oproti ostatním státním celkům značnou výjimkou. Zdejší král Vittorio Emanuelle II. nezrušil  ústavu, takže Sardinské království představovalo v oblasti Itálie jedinou konstituční monarchii a ostrov pokroku po velké franc.revoluci.  Zde se ujal postu předsedy vlády statkář  Camillo Benso Cavour, jenž zavedl v zemi rozsáhlé reformy a zlepšení infrastruktury, čímž dosáhl citelného hospodářského oživení.  Cavour se projevil jako velmi obratný politik a jeho jednání vyústila ve spojenectví s francouzským císařem Napoleonem III. Společná smlouva zavazovala Francouze poskytnout pomoc 200 000 armády výměnou za Nice. 

2. válka za sjednocení Itálie a nezávislost  - 2. Irredenta:

           To se stalo - Piemonťané tak dlouho provokovali Rakušany, až ti vydali ultimátum, které spustilo druhou válku. Rakušané poslali  ma Turín v květnu 1859  200 000 armádu, ale ta se, nemluvě o zásobování, zadrhávala na francouzi a Cavourem ovládané železnici.  Proti ní stálo "jen" 50 000 revolucionářů, jenže to už se ze 3 stran blížili Francouzi.  Rakušané místo rozhodné akce neplodně manévrovali a neschopný byl i velitel rakouských sil Ference Gyulaya, který nepodnikl nic proti slabým vojskům sardinského krále Viktora Emanuela II.  Bez povšimnutí se vylodil  francouzský kontingent, který čítal přes 120 tisíc vojáků a který se 16. května spojil se sardinskou armádou. A pak,  počátkem června začaly jednotlivé boje a šarvátky,  kdy neschopny Gyulaya ustupoval k Veroně. 8. června v bitvě u Melegnany,  byl do boje nasazen 11. pěší pluk doplňovaný v jižních Čechách a zde se  hrdinsky bránilo 6 tisíc rakouských vojáků čtyřnásobné přesile Francouzů. 
            Pak přišlo rozhodné střetnutí -  Bitva u Solferina se odehrávala 24. června  a jednalo se prakticky o tři bitvy – u Solferina, u Guidizzola a u San Martina (opět se jedná o oblast jižně pod Gardským jezerem, nedaleko již známých jmen - Marenga, Peschiery, Goita, Santa Lucie, Custozzy - už zase tady?..!!).  Na straně rakouské 126 tisíc mužů, spojená francouzsko-sardinská vojska měla 115 tisíc mužů. Bitvě přihlíželi coby vrchní velitelé  oba císaři - francouzký Napoleon III a rakouský František Josef I, který odvolal  neschopného Gyulaya a sám se chopil bez jakýchkoli zkušeností velení(!). Obě veličenstva se mohla pokochat udatným bojem svých poddaných ve třicetistupňovém vedru a masakrem, jaký měl obdoby snad jen u Lipska a Slavkova - 50 000 mrtvých!  U San Martina si vytvořili francouzi převahu a postupně zatlačovali rakouská vojska z pozic. Rovněž u  Solferina se začali rakouští vojáci stahovat pod mohutným tlakem kolem čtvrté hodiny odpolední. Ve středu sestavy se střetlo 57 000 Francouzů (včetně celé císařské gardy) s 40 000 Rakušany. Po úporných bojích v nepřehledném terénu, byl střed rakouské sestavy prolomen a levé křídlo poté začalo ustupovat.  Kolem desáté hodiny večerní došlo k ústupu rakouských jednotek z bojiště. Bitva trvala 15 hodin a vyčerpaná francouzsko-sardinská vojska již neměla sílu pronásledovat stejně vyčerpaného nepřítele - vítězství tedy nejednoznačné.   
               Čeští vojáci se na rakouské straně uplatnili na mnoha místech. V bojích byl čáslavský pěší pluk č. 21, kolínský prapor polních myslivců č 14, šumperský prapor polních myslivců č. 16 a také značná část dělostřelců byla české národnosti (Josefov).

   Rakušané bezprostředně poté kromě Benátska a Tridentska  prakticky vykllidili celou severní Itálii.

Piemontsko-Sardinskému království se podařilo v následujících letech získat podstatnou část území na Apeninském poloostrově, takže roku 1861 byl vyhlášen vznik Italského království.  Cavourova strategie, Garibaldiho odvaha, Francouzská prohnanost a hlavně upřímná nenávist italského lidu vytlačila německy mluvící okupanty a fakticky dovršila padesátiletou snahu Irredenty. A dostmožná se stala inspirací pro Otto fon Bismarcka o několik let později v jeho snaze o vymanění Pruska z Vídeńské hegemonie a sjednocení Německa.  To mělo ostatně vliv i na dokončení sjednocovacího procesu v Itálii: 
        Sjednocení podstatné části poloostrova se nicméně netýkalo dvou oblastí – nadále rakouského Tridentska, Benátska a území kolem Říma, zvaného Lazio, jež se dosud nacházelo pod nadvládou papeže. Benátky s okolím byly získány během prusko-rakouské války, kdy Itálie jakožto spojenec vítězného Pruska, přestože  utrpěla porážku v pozemní bitvě (opět, kde jinde? - u Custozzy) a námořní bitvy u Lissy, získala nakonec  po pruském vítězství u Hradce Králové slíbené Benátsko.  
      Připomíná to někomu výsledky z Versailleského míru ??? !!!! A pak že se dějiny neopakují...

 

      Konečně - připadá teď někomu divné, že Itálie vystoupila ve Velké Válce proti Rakousku ?  Možná byla na papíře oficiálním členem Trojspolku a "spojencem" , ale fakticky se jednalo o střetnutí TRADIČNÍCH RIVALŮ.
A to o to horší, že od posledních obětí  dělilo obě strany cca 50 let.  Příliš čerstvá bolest a nenávist.  Na Italské straně padly desetitisíce Piemonťanů a Lombarďanů v bojích za nezávislost, nemluvě o pronásledování v mezičase. Nejspíše v každé rodině  měli padlé . A kolik jich přibylo po Velké Válce ...

V životě jsem neslyšel podobné uvedení faktů do souvislosti. A přece právě tohle vysvětluje proč se Italský národ nechal vehnat tak snadno do zbytečné války a zaplatil za ni krvavou cenu : 

Cenu za poznání, že staré rány nelze pomstít - otevřou se jen další nové...


                                   Kaplička na Mte Palón, napůl cesty mezi bojišti Mte Grappa a Mte Tomba  

                                             Památník na  Mte Grappa - opravdová jatka vojáků obou armád