Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Průlom na BAJNŠICKÉ plošině-11.bitva

Průlom na BAJNŠICKÉ plošině - součást 11.bitvy na Soči

18.8.1917 v 5 hodin ráno začalo chrlit italské dělostřelectvo  v prostoru přímoří - Mrzli vrh (cca 5200 hlavní děl všech  ráží a těžkých minometů),  oheň a  ocel na pozice rakouské obrany. Jen v  místě hlavního náporu, mezi Plave a Doblarem, to bylo 180 baterií , z toho 90 baterií  začalo likvidovat Písecký 28.střelecký pluk  rozmístěný  mezi Desklemi a Loga (Avče) už od 17/8.  Pod hustými mraky kouře a prachu  začali Italové stavět v úseku Bodrež - Avče jeden pontonový most za druhým  a přestože jich většinu pohotově zlikvidovaly Škodovácké moždíře 305mm, přeci dva vydržely a do večera přešlo na druhou stranu řeky  cca 20 000 útočníků. Neutuchající palba zlikvidovala postupně I a II. linii obrany a posouvala se nahoru. Ze zálohy nabíhající Pražský 8.střelecký pluk  byl ze 3/4 zlikvidován dělostřeleckým přepadem a v obraně zbyly jen izolované ostrůvky přeživšiích obránců, které se celou noc statěčně bránily až do vyčerpání munice.  Bitva o Bajnšickou náhorní plošinu začala...


 

C. k. Střelecký pluk „Praha“ č. 8 na Soči

Účasti pražské 21. střelecké (zeměbranecké) divize a trpkého osudu, jenž na Soči postihl její 8. střelecký pluk z pražského Pohořelce. - v jedenácté sočské bitvě. V ní se italská 2. armáda gen Capella krátce předtím, od poloviny do konce srpna, pokusila prolomit rakousko-uherskou obranu nedaleko odtud, na náhorní planině Banjšic (asi 20 kilometrů jihovýchodně od Kobaridu). Z tohoto nástupiště pak chtěli Italové proniknout do hloubky rakouského území, což by s jistotou vedlo ke zhroucení celé sočské fronty a ochromení rakousko-uherského protivníka.
     K obraně Banjšické planiny byla určena 21. střelecká (do roku 1915 zeměbranecká) divize, jež byla nejsilnějším českým svazkem rakousko-uherské branné moci. Na jaře 1917 představovala úctyhodnou bojovou sílu. Měla se všemi přidělenými a posilovými prostředky 12 střeleckých praporů (asi 7800 střelců), 96 kulometů, 8 pěchotních děl, 26 dělostřeleckých baterií (156 hlavní), 25 minometných čet (50 hlavní) a 4 světlometné čety. Celkový stav živených dosahoval téměř 33000 osob a 7000 koní. Měla nejen své vlastní polní pekárny a jatky, ale i kompletní vybavení ke stavbě válcovaných cest.
        Divize byla odvolána z východní fronty od ukrajinské řeky Dněstru; její první železniční transporty dorazily 4. června 1917 do slovinské Kněže. Odtud pochodovaly její pluky k frontě, kde zaujala obranu podél východního břehu Soči od Desklí k Logu. V tomto 13 kilometrů širokém pásmu mohla divize vytvořit jen řídkou obranu z plzeňského 7. a píseckého 28. střeleckého pluku za řekou. Bližší zálohu tvořil pražský 8. střelecký pluk na Bělo brdu (k. 715), v hloubce pak chebský 6. střelecký pluk Cheb na výšinách Jeleniku a Golku, kde se též rozvinula většina dělostřelectva.
         Divize se tak ocitla na směru italského hlavního úderu, jímž Comando Supremo hodlalo prolomit rakousko-uherskou frontu a proniknout přes náhorní planinu Banjšic a Trnovski Gozd do hloubky monarchie. Pro první úder měl Capello k dispozici (mimo podpory záložních sil) 19 pěších divizí, 850 dělostřeleckých hlavní a četnou leteckou podporu.

Začátkem srpna 1917, po dvouměsíčním klidu, oznámila sílící italská dělostřelecká palba, doprovázená leteckým bombardováním začátek, 11. sočské bitvy. Do 12. 8. se bití dělostřelectva stupňovalo do hrozivého inferna. Pozice střelců na předním okraji obrany u řeky se ocitly v troskách, ztráty narůstaly a spojení s velitelstvími brigád a divize bylo zničeno.

V noci z 19. na 20. 8. nastoupila do útoku italská pěchota, která překonala řeku po mostě u Kanalu a na dalších válečných přechodech. Její první náraz u Logu a Desklí byl veden na písecký 28. střelecký pluk, jemuž se dařilo držet obranná postavení i ráno 20. srpna. Jemu na pomoc poslal zastupující velitel divize, generálmajor Haas záložní pražský 8. střelecký pluk. Promeškal však noční dobu, a tak pluk sestupující od Kanalského Vrhu v denním světle a bez zabezpečení, se stal snadným cílem italského dělostřelectva. Než sestoupily jeho pochodové proudy z holých svahů k řece, byl téměř zdecimován.
Přechodně se poté podařilo zastavit italskou přesilu u Morska, Vrhu a Belo Brda. Vzhledem ke značným ztrátám byla obrana divize tvořena improvizovanými opěrnými body a ohnisky, ze zbývajících sil, těžce postižených jednotek. Za vytrvalé italské dělostřelecké palby, pokrývající nyní celé Banjšice, tak zaujaly zbytky střeleckých pluků 8 a 28 obranné
postavení nad údolím Avčeku. Do bojů byla zasazena poslední záloha – chebský 6. střelecký pluk.

Dne 21. srpna nastala krize obrany na celém úseku. Za gigantickým palebným valem se na obránce valily vlny italské pěchoty. Na bojišti vládla neuvěřitelná vřava, viditelnost se ve sloupech dýmu a zvířeného prachu měřila na desítky metrů. Prořídlé jednotky bojovaly bez spojení a vzájemného dotyku, docházelo střelivo a ruční granáty. Italské síly se tlačily k dominantě Jeleniku; přesto střelci jejich postup v ústupových bojích houževnatě odráželi, navzdory dalším hrozivým ztrátám. V dalším dni však padl Jelenik i Golek a ústup celé rakousko-uherské sestavy poté pokračoval v nepřetržitém bití italského velkorážového dělostřelectva.
Za této situace zamýšlelo rakousko-uherské velení planinu Banjšic vyklidit. Avšak mezitím,
25. srpna, úderná síla italského útoku ochabla, dostavilo se vyčerpání sil a nedostatek munice. Italský postup se zastavil a Capellovy jednotky začaly přecházet do obrany. To umožnilo vyvést těžce postiženou 21. střeleckou divizi z boje do zálohy a uspořádání k Čepovanu. Byl to prakticky již stín dřívějšího tělesa, početní stavy klesly na minimum, u většiny rot zůstaly jen hloučky střelců.

            Svůj úkol však zeměbranci pražské divize splnili. Protivník byl zastaven, aniž dosáhl svého cíle – průniku do rakouského vnitrozemí. Jedenáctá sočská bitva byla k tomu poslední příležitostí, jíž ani s nespočetnými sil a za dělostřelecké palby, která si v ničem nezadala s boji u Verdunu, nedovedl využít. Strategická iniciativa tak přešla na rakousko-uherskou stranu.
Jednadvacátá střelecká divize se po doplnění svých početních stavů již postupu k Piavě nezúčastnila. Byla krátce po zahájení rakousko-uherské ofenzivy přesunuta do jižních Tyrol, kde byla po celou zimu zasazena do nových vysokohorských bojů. Na italské Planině sedmi obcí, u Asiaga, se střelci nyní bili ve sněhových přívalech o vrcholy téměř dvoutisícových hřbetů. Do ukončení války bylo daleko a smrt byla stále všude kolem.

  Pamětní kniha spolku ,,Osmáků“ z deníku bývalého velitele C.k Střeleckého pluku č. 8 – Pražského, Generála Jakuba Zdeňka Na Italské frontě:

14. srpna asi 30 italských letců přeletuje v 7.15 ráno Humarji. V Jeleníku má 4. setnina 2. mrtvé a 3 raněné muže.

17.srpna odstřelují Italové prostor Salika Reg Trušnje uzavírající palbou asi čtyři rány v minutě, zároveň došla zpráva, že Italové útočí v prostoru Vrh – Monte Laute – Vodica. Do večera má pluk ztrát 1mrtvý a několik raněných, dva koně a kráva zabiti. Jde do tuha.
Právě došlo srpnové povýšení, brigadýr povýšen na generála a já jmenován plukovníkem a zároveň ustanoven definitivním velitelem 8. střel pluku.


18.srpna 1917 je slunečno. Dělostřelba trvá. Italskou dělopalbou jsme doposud utrpěli ztráty. 1 mrtví, 14 raněných, dvě otravy plynem, zabito 5 koní a 1 kráva, 1 kůň raněn. Italové zahájili bubnovou palbu, mají v dělostřelectvu i letectvu velikou převahu.
Italské dělové střely šuměly jako křídla ohromných ptáků a těžce dopadaly do kamenité půdy explose stíhala explosi, granáty, šrapnely, vše rvalo se s ohlušujícím rachotem v naší blízkosti. Mezitím stavějí Italové most přes Soču, dvě italské brigády jej překročují a vrhají se na postavení 28. střel pluku, za účinné podpory své dělostřelby, vrhačů bomb, granátů a palby letců. Posádka opevnění jest také zahalena dýmem, neb oslněna světlem, že nepozoruje d které strany Italové útočí, jest obklíčena a zajata a tak jeden opevněný bod za druhým dobývají Italové. Tak se Italům podařilo 19. srpna 1917 večer po příkrém, opevněnými body opevněném svahu, Dosíci hřebenu, který byl rakouským generálštábem považován za nedobytný.

19. srpna 1917 ve 3 hodiny ráno dává brigadýr rozkaz k poplachu , 5. setnina obsazuje cestu do Vrhu u sedla, půl 7. setniny stanoviště brigády, půl 7 setniny . vrch *716, ostatní mají pohotovost v Humariji. Celý prostor od Humariji až k Vrhu jest v italské bubnové palbě. V 5. hod. ráno nařizuje brigadýr, aby III. Prapor postoupil na stanoviště brigádní zálohy, severně Vrhu. V 10. hod. 25. minut dopoledne následuje II. Prapor a podřizuje se veliteli 28. pluku. I. prapor byl povolán brigadýrem z Jeleníku, do prostoru severně osady Vrh.
Postupuji s pluk. Štábem ku předu za II. Prapor a to tak, že skáčeme od hromady kamení za hromadu kamení, kryjící se tak před dopadnuvšími granáty. Všechny cesty i pěšiny jsou italskou dělopalbou nepřetržitě odstřelovány, mimo cesty samá skála neb skalní prohlubeň, které však jsou naplněny otravnými plyny. Tak mnohý voják nalezl v těchto trychtýřích svou smrť. Chtěje se před granáty skryti, byl plyny otráven. Na nástupu byl plukovní štáb rozprášen na všechny strany, když mezi nás granát uhodil, u mne zůstal můj sluha a velitel technické setniny poručík Vosátka. Ukryli jsme se v jedné kaverně. Bylo mnoho raněných.
V ½ 2 odpoledne dává brigadýr osobně rozkaz k protiútoku na prostor Odrez – loga kam Italové byli již vnikli – hlavní směr protiútoku mel jíti na opěrný bod číslo 12. případný ústup měl býti proveden na opěrný bod *716. kdež se nalézá velitelství brigády, s kterým nutno spojení udržovati.
Oddíly v bubnové palbě postupující, přišly do nepořádku, přímé vedení je vyloučeno. I prapor z ležení Jeleníka ještě nepřišel, dostal asi nejasný rozkaz od brigadýra. Pochodoval napřed do Humarije a potom n vrchu *716. tudíž velkou oklikou za velkých ztrát. Doposud je hlášeno 5 mrtvých a 8. raněných důstojníků 8. pluku.
Jak dříve se mohlo předvídat, protiútok ztroskotal, když rakouskou dělopalbou nebyl podporován.
V 7 hod. večer obsadili Italové část hřebenu u hory *675 a zbylé části trosky 8. pluku ustoupily ke kopci *716 asi 250 mužů, zbytek 28. pluku asi 120 mužů ustoupil k Vrhu.
Tím skončila první část dvoudenní bitvy na Soči.
Procházím troskami svého pluku a hledím je přes noc dobře ukryti a trochu přivézt do pořádku. Důstojníci se hlásí nemocni a chtí své čety teď opustiti. Jako nemocní se hlásili důstojníci: nadp.Braun, Vrtílek, Stabernak, Lechz, poručící Drzota, Kummer, Davi, Rosar, Trpišovsky, Kacourek, Vocílka, praporčík Zorner. Oni s českými jmény byli většinou Vídenští němci, -všichni odešli.
V míru chodila tato mládež nalíčená, nakadeřena, navoněna a dělala na promenádě hrdinu, ale v boji u svého mužstva vytrvat a s ním i vše zlé snést, to nedovedla.
Též velitel praporu major Wiesner a setník Sengseis hlásili se nemocni a odešli do Humarije podpl.Kučera bal na frontě zajat.
Ze zbytků pluku utvořil jsem dvě setniny, velení tohoto půlpraporu převzal nadporučík Miller.

V noci na 20. srpna byla jen slabá italská dělostřelba, stříleli však celou noc.
Mezitím mě došla zpráva, že nadporučík Rosina s 1. setninou 8. pluku ovládá ještě opěrný bodu * 645 v pravém boku Italů.
V 1. hod ráno přišli dvě, později opět dvě setniny 77. pluku, - velitel byl setník, hlásil se u mne a podotkl, že na druhé cestě k vrhu postupuje jiný prapor 77. pluku pod velením majora. Velitel pluku zůstal prý však v Humariji.
Mě teď jiného nezbývalo, když Italové si hověli a na pronásledování zapomněli, abych ke krytí své osoby vydal rozkaz k ústupu.
Učinil jsem tak písemně, aby se nikdo nemohl vymlouvat a příjem si nechal potvrditi.
Rozkaz zněl asi takto: K boji na hřeben Itali obsazený se rozčlení dva prapory 77. pluku v úžlabině severně osady Vrh, směrem na kótu *675, prapor 6. pluku rozvine se k boji severozápadně vrh u 1. setniny 8. pluku nadpor Rosina a oba budou postupovati podél hřebenu do pravého boku Italů. Půlprapor 8. pluku nadpor. Miller bude krýti pravý bok 77. pluku a vyšle četu na cestu do Avčeku pozorování údolí. Rozčlenění k boji musí býti provedeno ve 4. hod. ráno a musí se díti v úplné tichosti. Všeobecný postup v 5. hod. ráno.
Rozkaz vydán písemně všem velitelům praporů a 1. setnině 8. pluku. Příjem jest potvrditi veliteli 8. pluku.
Po odeslání zvláštními posly tohoto rozkazu, telefonoval jsem jej také 42. brigádě.
Teď se stalo to, co jsem předvídal, bylo mnoho kuchařů a tak se přesolilo.
O úspěch chtěli se všichni děliti, proto teď vydával rozkazy brigadýr, velitel 77. pluku, konečně já. Ovšem každý nařizoval něco jiného, a tak podvelitelé dělali každý co chtěl na vlastní pěst, odvolávaje se na jiný rozkaz toho kterého velitele, jak se jim to právě hodilo do krámu. Za neúspěch nechtěl však nikdo zodpovídati, všichni ale byli vzadu, jen já v bitevní čáře, tedy za případný neúspěch zodpovědný.
Ve 4. hodiny ráno jsem měl ten pocit, že kdybych byl rázně se ujal velení, nedbaje brigadýra a velitele 77. pluku a s těmi silami, které jsem měl připraveny asi 7. setnin a mezi 4. a 5. hodinou na Italy se vrhl, byl bych je překvapil a s hřebenu do údolí sestoupiti přinutil. Byl již největší čas brigadýrovi jsem telefonoval, že liknavosti 77. pluku postup k útoku nebyl zahájen mezi 4. a 5. hodinou, jak bylo určeno, nýbrž až teď po 6. hodině ráno, když již jest světlo, proto že za úspěch neručím.
Teprve k 7. hodině ráno dostal se pohyb 6. setnin 77. pluku a vpravo půl praporu 8. pluku do proudu. Prapor 6. pluku setník Koleierski vůbec se nehnul, ležel a čekal až jak to dopadne. Major 77. pluku také nespěchal, tím byl levý bok útočících šest setnin obnažen. Mezitím postupovalo šest setnin směrem na hřeben kótu *675, zajali na postupu dva italské vojíny od 73. a 74. italského pluku, patrně hlídky. A tak se dostaly do bubnové palby dělostřelectva a do křížového ohně pušek a kulometů, tím útok vázl, byl uveden do nepořádku, a dali se na zpět jelikož podnikl Ital protiútok, a tak kdo nebyl zajat, byl raněn nebo zabit. Půlprapor 8. pluku ještě jakž takž z té vřavy vyvázl a také ustoupil až k Humariji do druhé obranné čáry.
Zatím již brigadýr také se dozvěděl, jak boj dopadl, a že vše ustoupilo, proto nařídil aby druhá obranná čára se obsadila takto. 77. pluk obsadí zákopy vpravo od 77. pluku po obou stranách cesty Humarije Avček.
Tak byl boj jedenácté Sočské bitvy i v této druhé části pro Rakušany nepříznivě rozhodnut.
Velitelé praporů 8. pluku, když jim otrnulo přišli a hlásili se opět k službě. Setník Sengseis převzal úsek vpravo od cesty Humarije – Avček až k svahu údolí Avček, major Iesner vlevo od něho až k 77. pluku. Plukovní děla postavena na kopec *718 u Lužarie.
Italové opět nepronásledují. Proč pak váhají?

21. srpna 1917 ostřelují Italové dělopalbou námi obsazený prostor těžkými granáty.
Přicházejí posily, půl praporu 10. pěš. Pluku sesiluje pravé křídlo 8. pluku až k údolí Avček.
Brigadýr opět rozkazuje jednotlivým oddílům přímo přes hlavu velitele pluku.
Odmítám veškerou zodpovědnost.
Odpoledne ochabuje italská dělopalba, kde by také tolik munice brali, vždyť střílejí již pátý den, ve dne v noci, - že jsme všichni v tom horoucím pekle nezahynuli jest div.


22. srpna 1917 časně ráno přišel 36. střel. Pluk (Rusínský), aby zpět dobyl Italy obsazený vrh *856, což se také brzy na to stalo.
Doposud má pluk 25 důstojníků ztrát, počet mužstva není ještě zjištěn.
Italové postupují jest 8. h. večer, po úspěšné palbě ze strany naší jsou nuceni ustoupit.
Záloha sesiluje obranou čáru. Italský zajatec, mluvil francouzsky, byl prý sklepníkem v Paříži, vypovídal, že odpoledne přišla na bojiště čerstvá italská divise a ta teď útočí.
Záloha rakouského dělostřelectva přišla na pomoc, jenže začíná střílet do našich zad.

23. srpna 1917 v 5. hod ráno přišel 4. bosenský pluk, aby pluk vystřídal v zákopech.
Zbylé části 8. a 28 pluku shromažďuje se u Bucki jako záloha. Pět dní, den a noc jsme v tom Pekle museli vytrvat. Dáváme svazy dopořádku, pluk tvoří prapor s 2. kulometnými oddíly.
V 7. hodin 45. minut večer nastoupil 8. pluk se zbytky 28. pluku zpětný pochod ke kostelu Lokovec, tam jsme měli obdržeti další rozkazy.


24. srpna sedli jsme si o půlnoci tam, kde jsme právě byli a čekali co bude dále. Konečně ve 3. hodiny 30 m. ráno jsme dostali rozkaz ustupovati přes Čepovany do Lokve, kdež máme zůstati jako záloha divise. Italové silnice až do Lokve postupně ostřelovali.
Teprve v 11. hodin jsme přišli do Lokve, cestu kterou lze pohodlně za tři hodiny urazit, potřebovali jsme k tomu 7 ½ hodiny.
Konečně jsme se utábořili v lese jihovýchodně Lokve a tam již zůstali, jenže nás sužovala italská dělopalba a italští letci na nás házeli bomby.


25. srpna 1917 uspořádali jsme své stavy.
 Bitevní stav čítal 18. důstojníků 3 vyšší poddůstoj. 549 mužů, 14 kulometů, 1. dělo, 42 tažných koní, 87 soumarů.
Ztráty byly: mrtvých 7. důstojníků, 102. mužů, raněných 32 důstojníků, 520. mužů, nemocných 5. důstojníků, 24 mužů, nezvěstných 5. důstojníků, 562 mužů. Celkové ztráty 49. důstojníků, 1208 mužů.

Až hrůza na člověka jde, co tu zbytečně krve bylo prolito, pomalu vykrvácíme.
K doplnění stavu přišly odpoledne tři pochodové setniny, přetvořil jsem pluk na dva prapory.
Ještě nebylo přišlé mužstvo do setnin vřazeno, již jsme dostali rozkaz, aby I. prapor se připravil k odchodu jižně Lokovec, tak zas na jatky? Ti mají naspěch!
I. prapor zásobuje se rychle municí a jinými válečnými potřebami a v 10 hod. 45. m večer odchází přes Čepovany na určené místo do Kotonec.

26. srpna 1917 prší. Na celé frontě slyšíme kanonádu. V 11. hodin dopoledne posílám bojový oboz za I. praporem. V 4. hod. odpoledne, právě když bomby lítaly byl jsem volán k brigadýrovi se zástupcem velitele pluku 28., abychom se zodpovídali z neúspěchu bitvy. Hledal se viník za neúspěch durse, 8. pluk měl sloužit za hromosvod, hrozilo mu rozpuštění a zařazení k maďarským plukům.
Bránil jsem se, žádal vyšetření, nebylo prostě svědků, naopak dožadoval jsem pro pluk vyznamenání, za to, že tak dlouho v bubnové palbě vydržel, ač 2/3 stavu měl ztrát a tím zamezil, aby Italové druhou obrannou čáru dobyli. Šlo taky o kůži brigadýrovou, neb on až do 19. srpna večer sám osobně velel a tu přec nebude tvrdit, že špatně, a že potom 8. pluk s troskami až do 23. srpna vydržel, nemůže mu nikdo jako špatný čin vytýkati. Brigadýr nahlédl, že bude nejlépe, když to vše uzná a podle toho nahoru zprávu podá.
Zástupce 28. pluku se podobně hájil jako já.
Odpověď na to byla jedna zlatá medaile pro udatnost, první zlatá, která byla pluku udělena..
Tím byla žádost 8. střel. pluku prozatím vyřízena a nebezpečí rozpuštění pluku zažehnáno.

 

Z deníků bývalého velitele pluku generála v.v. Jakuba Zdeňka, volně napsal Viktor Taussig v Praze dne 20.10.1932.

 K. k. Schützen Regiment Nr.8 Prag na Italské frontě 11. bitva na Soči 20.8.1917 – přepis deníků:  
…..Pluk rozložen ve vesnici Měřinje Humarje u vrchu. Dne 12.června 1917obsazeny posice na Jeleniku *788. pluk zálohou severního úseku – podléhá velení generálu Gottlichovi. Velením celého úseku jest generál pěchoty Lukáš (24.sbor). dvě setniny III. Praporu pracují na posici, jiné setniny cvičí se v boji v Krasu, házení ručních granátů, střílením do terče na 100+. V Dolinách letecká činnost. Míří se z 30,5cm děla z Humarii. Uspořádáno zásobování vodou pomocí elektrického čerpadla. Dne 25. června 1917 zesílen pluk dvěma pochodovými setninami (12 důstojníků a 376 mužů).
Velitelem I. praporu byl mjr. Niessner od 28 střel. Pl. Velitelem II. Praporu byl pdp.Kučera, III. Praporu podpl. Souuleitner. Velení divize přejímá po generálu Podhájském generál Hilus )dne 9. července 1917). Denně jeden prapor komandován na práce do přední pozice k 28střel. Pl. Dne 31. července dělostřelecké boje, hlavně směrem od hory Kuk *611 se stupňující jest pozorovat zvýšenou činnost letců (vrhání bomb v Čepovaných).
Vyživovací poměry: Neutěšené. Nedostatek chleba a příkrmů, jen masité a kávové konservy. Též nouze o vodu, píci pro koně (krmení listím).
Noční opevňovací práce v předních posicích vysiluje mužstvo. Přes intervenci u divize nařídil brigádník generál Grossmann delší pracovní dobu.
Boje dne 19.srpna 1917: ve 3 hodiny ráno poplach. Nařízeno: 5 setnin obsadí sedlo vrchu, ½ 7 setn, ku brig. Velitelství ½ 7 setn. Kopec *716 – II a III. Prapor severně od Vrchu. Stanov brigády *716. brigádním rozkazem nařízeno zahnat Italy z dobytého úseku Boduč – Loga. Ve 4 hodiny 45 minut III. Prapor dosáhl čáry *675*383, II. Prapor *555*396. Za tohoto boje padli: por.Bauer, Fiser, prap.Ruckl, Kučera, ranění prapor. Janko, Welt, Černý, Šťastný, Mayer, por.Kocourek, Zitko, Kafka a důst. Zástupce Bezuška.
V 7 hod. večer vzali Italové první postavení. Ustoupili jsme k *716, kde shromáždil se zbytek pluku asi 3 setniny, které byly zesíleny 6 setninami pěšího pluku č. 47 a prapor střeleckého pluku č. 6. posílen útočil pluk 20.8.1917 v 6 hod. ráno za bubnové palby na Italské nové opevnění. Italové zahájili protiútok. Naše oddíly ustoupily a v 11 hod. dopol. Započal všeobecný ústup přes Vrch do posic v Humarje. Za ústupu zajat ppl.Kučera. Za boje vyznamenal se ndp.Rossina, který s první setninou, přes celou noc, aniž dostal posily držel *645.
Postavení Humarje: Utvořeny 2 úseky. Pravý až po údolí Avček 8.střel. pluk) vlevo západně do Humarje (pěš.pl.č.77). Zbytek střel pluku č.28 *718. Plukovní vozatajstvo v Čepovaných. Dle výpovědi italských zajatců, stáli proti vlastnímu úseku 3 italské brigády (pěš.pl. 258 – 278 a Alpini) – Dne 23.srpna 1917 vystřídán pluk 4. bos.herceg. praporem a vzat zpět, za zálohu do Bukovců. Pochod přes Čeprovany do Lokve, kde v severovýchodní části lesa rozložen tábor.
Stav pluku po boji: Stav pluku 25/8 1917 62 důstojníků, 4 vyš. Poddůstojníci, 549 mužů, 14 kulometů, 1 dělo, 42 běžných koní, 81 soumarů. Ztráty 6 mrtvých důstojníků, 25 raněných, 11 nemocných, 11 zajatých. Mužstvo 59 mrtvých, 768 raněných, 246 nemocných, 662 zajatých.
Vyšetřování pluku: Dle zápisků plukovníka Zdeňka, nařízeno proti němu řízení, že nekonal svou povinnost,a že mužstvo utíkalo z boje.
Ujímaní se pluku: Divisionář plukovník Haus se ujímá pluku.
Stav pluku 30.srpna 1917: příchodem pochodových praporů za setnin zesílen pluk na 92 důstojníků, 4 vyšší poddůstojníci, 2921 mužů, 38 jízdních koní, 47 těžkých a 113 lehkých koní a 172 soumarů. Záloze zůstal pluk až do 13.9.1917, kdy převzal posici pěšího pluku č. 90
a č. 78. záloha pluku (III. Prapor) u vrchu Volníku. I prapor určen, co záloha 2. horské brigády mezi *799-873-862.
Nový úkol: dne 5.9.1917 v 6. hod. ráno útočí Italové za bubnové palby, hlavně na II. Prapor, III. Prapor hlásí , že nemá zálohy. Dán rozkaz III. Praporu ku pomoci II. Praporu. Italové zmocnili se první linie. Dán rozkaz k protiútoku – linie dobyta zpět, až na dva výběžky. Ve 3 hod. odpoledne přispěchali jako posila 2 prapory 6. honvédského pluku. Dne 16.9.1917 útočí Italové na *895. 17.9.1917 boj ochabl, posice zůstala nezměněna. 19.9.1917 shromáždil se pluk u Lokve.
Ztráty. Za posledních bojů byly ztráty. Důstojníci 3 mrtvi, 12 raněno, 11 zajato. Mužstvo 58 mrtvých, 334 raněných, 555 zajatých.
. Pluk do zálohy. Dne 21.září 1917nastoupen odchod pluku ráno v 9 hod. 30 min. přes Prednieja – Pestia – Intel – Ptače – sv. Daniel do Tomaje, kamž dorazil 30.září 1917 ve 2 hod. 30 min. v noci jako armádní záloha skupiny maršálka Borojeviče.
Obvinění pluku: Pluk znovu obviněn, že nekonal svou povinnost, Podáno obnažení. Polní maršálek , velitel armády Borojevič zamýšlel pluk rozpustit, neboť vinu za posledních bojů svalovali velitelé (na. P. generál Lukáš) na pluk.

 

TOPlist