Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

11 bitev na SOČI v Italské režii

 11 bitev na SOČI v Italské režii

1915

       1.rok (či lépe:půlrok)  bojů na Isonzu se vyznačoval v prvních měsících  vzájemným oťukávánín soupěřů a ustalováním fronty. Zatímco na horské frontě měl charakter většinou guerillové války a srážek jednotlivých patrol (neplatilo v oblasti Tolminu a Mrzli vrh - tam došlo k velikým střetům na úrovni pluků a divizí); v nížině se vedla regulérní zákopová válka jako na západní frontě. Dělostřelectva a techniky bylo zpočátku málo a tak o výsledku srážek dokázala rozhodnout např. přítomnost DVOU dobře střílejícícgh moždířů škodovácké výroby... Chyběly cesty, ubikace, plynulé zásobování i munice. Italové vybojovali několik dílčích úspěchů v horách, ale jinak se nepohnuli - rakušané úspěšně podrželi předmostí u Gorice i Tolminu, Bovec a linii vymezenou řekou.
        Konec všem Italským pokusům o průlom  udělala nebývale tuhá zima 1915... 
Českých jednotek bylo na bojišti zatím poskromnu (nejvíc asi v oblasti Tolminu a Mrzli vrh).

      1. Sočská bitva
23. června 1915 - 7. července 1915

      V první sočské bitvě stálo 18 italských divizí proti 8 rakousko-uherským. Útoky byly vedeny po čelé délce fronty -  na Krnské pohoří, Doberdobskou plošinu, Monte San Michele (Šmihel), gorické předmostí, okolí hory Batognice i tolminské předmostí.  V zásadě se jednalo o pokračování počátečního "ofenzívního" postupu Italské armády po celé frontě až tam, kam jim to obránci dovolili - s vyjímkou Krnu a k němu náležejícího hřebene, kde vycvičení  Alpini vytlačili rusínské obránce (pluky Užhorod, Lvov).
      Zisky z této bitvy nebyly výrazné - lépeřečeno se jednalo o fiasko:  Italové zcela propásli liknavým postupem vpřed koncem května 1915 moment překvapení a dali Rakousku šanci narychlo a ve značném zmatku zorganizovat alespoň nějakou obranu.  I když téměř bez děl, obránci udrželi pozice, které obsadili. "Dobytí" Kobaridu Italy v zásadě představovalo vstup do předem vyklizeného městěčka. 
      Obě armády se navzájem "oťukaly" a ukázala se neschopnost Italského dělostřelectva, kdy zejména ůtočníci v nížině dobíhali ke skoro nepoškozeným drátěným překážkám, kde je kosila kulometná palba.
      Na horské frontě  pokračovala ta samá hra, jako na počátku války - obránci běželi z jedné strany do pozic a útočníci z druhé.  Tady útoky měly nejvíce charakter guerillových šarvátek a boje muže proti muži.  Lépevycvičení Alpíni měli navrch ale - útočili do vrchu... Přesto obsadili Krnský hřeben!
       V tomto období úspěšně vystoupili v boji vojáci Plzeňského 30.pluku na svazích Maselniku a Stadoru; stejně jako 3.6. vojáci I.praporu Českobudějovického 91.pluku  a II.praporu 18.pěšího pluku  z Hradce Králové při protiútoku mezi sedlem Sleme a Kožljakem v Krnském pohoří.
     
Ztráty v 1. bitvě byly 25 000 italských a  cca 10 000 rak. vojáků ve 14ti dnech.

 

2. Sočská bitva
18. července 1915 – 3. srpna 1915

První Sočská bitva opřešla plynule do druhé , poněvadž Italské velení si po neuspěších nejspíše řeklo "proč to nezkusit silou?"  Někde tady lze také hledat počátky úpadku Italské morálky... 
       Útok  byl veden opět po celé délce fronty s tím, že nejsilnější byl na Doberdobský Kras, předmostí Gorice a Tolminaské předmostí. Dělostřelectvo ještě zdaleka nedosáhlo strašlivé ničivosti bitev následujících. V Doberdobském Krasu se bojovalo o vrcholy Monte San Michele (Šmihel), San Martino (Martinščina), Monte Sei Busi (Griža), Monte Cosici a Monte Debeli - což představovalo pokus postoupit z dobytých svahů a okraje do nitra plošiny. Na gorickém předmostí se bojovalo o vrchy Monte Calvario (Kalvaria) a Oslavia (Oslavje)  a Pevmské pahorky kolem; a na Bajnšické vrchovině o svahy nad řekou - vesnici Zagora. Na podhorské frontě pokračovaly zesílené útoky  na Mrzli vrh a Vogel, a v horách na  Batognici.  U Tolminu nastaly strašlivé masakry v opakovaných útocích na kóty Mengore a Selski vrh.
Italové opět nebyli  úspěšní. Obsadili  západní část vrchu Batognice, kde se další postup až do konce bojů zastavil; v nížině  Monte San Michele se sice italským vojákům podařilo dobýt dokonce dvakrát, avšak pokaždé je Rakousko-uherští vojáci zuřivými protiútoky za strašlivých ztrát na obou stranách vyhnali.  Územní a taktický zisk byl zanedbatelný a fronta mezi Goricí a Přímořím se začala podobat té západní...
     
Ztráty v 2. bitvě byly 42 000 italských a  cca 47 000 rak. vojáků ve 23ti dnech, stále ještě v boji zblízka.




       Mezi druhou a třetí sočskou bitvou Italové permanentně útočili na Mrzli vrh a sedla Sleme a Pretovč, Bovec a Tolminské předmostí - ve všech případech do bojů zasáhli čeští vojáci, jak z Plzeňského, Budějovického, tak Hradeckého pluku. U Tolminu při bojích o předmostí opět smutně prosluly masakry na kótách Mengore a Selski vrh. Italové bez boje obsadili Bovec a zastavili se na rovině za ním v palbě děl z rakouských pevností Hermann, Kluže a baterie na Čele.

        Ve  všech případech útočníci nezískali téměř nic a nebo byli zatlačeni zpět protiútoky. V nížině zatím pokračovaly velké přísuny Italského dělostřelectva a vojska.


3. Sočská bitva
18. října - 4. listopadu 1915

Příznivé počasí umožnilo Italům podniknout ještě jednu, podstatně lépe připravenou ofenzívu před nástupem zimy.  Gen.Cadorna, byť pod palbou domácí kritiky, si tentokrát dal načas aby shromáždil dost děl a nábojů, útoky pak vedl více koncentrovaně a lokálně. Při třetí sočské bitvě útočila italská armáda  na předmostí u Gorice (vrcholy Monte Cosici, Cima di Pietra rossa a Monte San Michele, města Monfalcone  a linii Oslavia (Oslavje) - Monte Piuma (Pevmski grič) - Grafenberg - Monte Podgora - Monte Calvario); na okraj bajnšické plošiny při Plavech a Kanalu, a také Mrzli vrh.  Zejména poslední oblast zažila velký nápor.
              Tato Italská ofenzíva byla, i přes velké lidské i materiální ztráty, ukončena opět téměř bez jakéhokoli zisku nečekaným zhoršením počasí - to obránce vysvobodilo na pokraji krize. Tentokrát se projevila zvýšená hustota i účinnost Italské dělostřelecké palby.  Na svazích Mrzli vrh se opět vyznamenali vojáci I/91 z Českých Budějovic.
             
Ztráty v 3. bitvě byly 67 000 italských a  cca 42 000 rak. vojáků ve 16ti dnech (!).

 

4. Sočská bitva
10. listopadu. - 14. prosince 1915 

              Ofenzíva vynucená nespokojeným italským parlamentem - jeho kritikou neúspěchů na Soči.  S ohledem na počasí se omezila na nížinu, předmostí Gorice:  vrch Sabotin, Oslavii, dolinu u Pevmice, vrchy Monte San Michele a  Gorici samotnou - ta se dostala poprvé (na radu Francouzů!) do palby těžkých děl a ta ji proměnila částečně v sutiny...
        V této bitvě byli Italové nepatrně úspěšnější. Podařilo se jim získat linii Lanzuolo Bianco a celý hřeben Monte Calvario - Kalvárii. I když nezískali celý Monte San Michele, alespoň dobyli jeden z jeho předvrcholů.

        Po čtvrté sočské bitvě se statečným rakousko-uherským vojákům, kteří bojovali proti několikanásobné italské přesile, začalo říkat sočští bojovníci a 5. armáda byla nazývána sočská armáda (Isonzo Armee).
        Přestože by si možná tenkrát Komando Supremo ještě nějakou ofenzívu s chutí vystřihlo, ale  demoralizované vojsko a zima vše  ukončili.
       
Ztráty v 4. bitvě byly 49 000 italských a  25 000 rak. vojáků v cca 4 týdnech. 



1916

Druhý rok války přinesl znásobení počtu techniky, munice i vojáků a také násobné ztráty. Nelenila ani jedna strana a ženisté na obou stranách horečně stavěli přístupové cesty, pozice baterií, kaverny, lanovky a mosty,  kasárna a veškeré zázemí stabilizované fronty.  Útočníci přes sílící přesilu dělostřelectva se měli co učit co do taktiky a přesnosti; obránci byli donuceni kopat stále hlubší zákopy a kaverny, bez nihž se pekelná palba nedala přežít.  Zatímco horská fronta spíš stagnovala, po pádu Gorice v srpnu pokračovaly zuřivé italské útoky v Krasu a Přímoří za gradujících ztrát na obou stranách. 16tý rok nepřinesl útočníkům, kromě pádu Gorického předmostí, města a vyklizené Doberdobské plošiny (Kras), žádný podstatný úspěch. Boroevič dál naléhavě prosil o přidělení výraznějších posil, ale s tím, co dostal, sotva zalátal co Italové vybili.
       Konec všemu opět přinesla zima, znovu velmi tuhá...    

5. Sočská bitva
11. března 1916 - 16. března 1916

             Státy Dohody, které se dostaly pod velký tlak Německé ofenzívy u Verdunu, na přelomu února a března 1916  žádaly  gen. Cadornu, aby zahájil akci, která by zaměstnala protivníka a odlehčila západní frontě.  Cadorna,  i když plánoval ofenzivu až na červen 1916, jelikož v danou chvíli neměl dost munice ani vybavení, nakonec  po naléhání zahájil " jakoofenzivu" : 11. března 1916 dělostřeleckou přípravou začala pátá sočská bitva, italy  nazvaná „velkou ofenzivní demonstrací“. Po skončení ne zcela úspěšné palby zaútočily oddíly 2. italské armády na Mrzli vrh a oddíly 3. armády útočily na Krasu mezi Monte San Michele a Martinščiou (San Martin). Rakušané však četnými protiztečemi dobyté pozice útočníkům vyrvali a vše se opakovalo dokola. Jakmile se však zhoršilo počasí (začalo pršet a sněžit) rozhodlo velení 16. března 1916  útok skončit bez výsledku. 
           Jediným přínosem bitvy byl vzrůstající respekt obou stran navzájem a horečné opevňovací práce a kopání kaveren na Rakouské straně, poněvadž  italská dělostřelecká převaha byla teď evidentní a její ničivost vzrostla.
           
Ztráty v 5. bitvě byly 6 000 italských a  cca 2 000 rak. vojáků ve 3 dnech.


6. Sočská bitva
4. srpna 1916 - 16. srpna 1916

           S další, šestou  bitvou si dal gen.Cadorna načas - jednak ho v květnu plně zaměstnala Rakouská ofenziva  v Tyrolsku na planině sedmi obcí v oblasti Assiago  (Strafexpedition- Trestná expedice) , která málem skončila úspěšně - průnikem Rakušanů k Benátkám a rozdělením Itálie na dva díly.  Po jejím zastavení a stabilizaci  Cadorna zvolil na Soči vymodlenou  Gorici, dále Sabotin a výšinu na Oslavii a jako pomocné cíle určil Grafemberg a Podgoru. Tentokrát zaznamenali Italové pronikavý úspěch - po pekelné palbě, která neuvěřitelně zhoustla, dobyli bleskovým útokem vrch Sabotin nad Goricí a postupně pak obchvatem celé předmostí a nakonec  město.  Neuvěřitelný zmatek, který zavládl po pádu klíčového bodu obrany, Sabotinu, pádu předmostí výrazně napomohl. Rakousko-uherští vojáci ustoupili z pozic u San Maura (Štmaver),  Monte San Michele a jižní svah San Martina. Bez boje pak vyklidili Doberdobskou plošinu.  Italové tak dobyli většinu úzení, na které vytrvale útočili od začátku války, byly to však jen lokální zisky do hloubky několika kilometrů, bez výrazného průlomu. I obsazení Gorice proběhlo po jakžtakž uspořádaném ústupu protivníka do předem připravené linie ve svazích za řekou.
          Potvrdila se razantně vzrůstající ničivost italské dělostřelby i značné převýšení počtu živé síly;  také se projevila částečná změna taktiky útočníků.
             
Ztráty v 6. bitvě byly 51 000 italských a  42 000 rak. vojáků ve 12ti dnech.




7. Sočská bitva
14. září 1916 - 19. září 1916 (14. září - 17. září 1916)

           Italové, povzbuzeni úspěchem u Gorice a v dobré víře, že se štěstí obrací, začali znovu zhruba po měsíčních přípravách.  Při sedmé bitvě byla italskou bubnovou palbou ostřelována celá délka fronty od Rombonu až k Jaderskému moři. Akce na horské frontě se omezily na lokální šarvátky a dělostřelecké přepady - Alpini dobře věděli, jak jsou obránci připravení a v terénu prudkých svahů neměli proti kulometům vůbec žádnou šanci.  Obrana, bombardovaná hustou palbou ze všech kalibrů, se schovala za hřeben hor a po jejím skončení vždy doběhla nahoru dříve a pokosila úročníky jako žito. Alpíni, kteří to přežili v 15tém roce si velmi dobře pamatovali masakry z léta a tak toho vždy brzy nechali. 
         Hlavní útoky tedy směřovaly v nížině na Krasu  na Terst  a kopec  Arupacupa - tj. Brestovickou dolinu. Zuřivé boje u Iamiana hrozily průlomem, ale četně protizteče stále vracely linii do původních hranic.  Nakonec Italové získali v této bitvě jen Mirenský hrad a Grujpo kupo za cenu hrozných ztrát na tak malém úseku fronty (17 500).  Cadorna ofenzívu zastavil údajně z obav z rostoucí demoralizace vojska.  Druhá verse je, že se rozhodl akci opakovat s většími silami, což se po třech nedělích také stalo.
         
Ztráty v 7. bitvě byly 17 500 italských a  cca 15 000 rak. vojáků ve 5ti dnech. 


8. Sočská bitva
9. října 1916 - 12. října 1916

             Italské jednotky se soustředily na úsek mezi Šempetrem a Jaderským mořem - tzn. útok v zásadě kopíroval  předchozí terén i lokality. Zlepšila se součinnost it.dělostřelectva a pěchoty - ničení pozic a posouvání palebné přehrady s cílem znemožnit nástup záloh.  Ty byly Boroevičem prozíravě  připraveny. Palba zlividovala už tak dost poničené linie obránců z předchozí bitvy a pěchota pronikla postupně do Rožne doliny, k Lokvicím, Velikemu hribu a Iamianu.   Naštěstí počasí (děšť, mlhy) útok permanentně ztěžovalo a zpomalovalo, což využili Rakušané k nástupu záloh a četným protiútokům. 
             11.10.  došlo k poslednímu útoku u Hudiho Logu, Nove vsi a Konstantjevice, který zastavily až poslední přisunuté zálohy a pohotová palba 305 moždířů ze škodovky. Útočník opět nevydržel tlak ve vzrůstající krizi obrany a do konce bitvy se, převážně českým plukům, podařilo obnovit linii Lago di Pietrarossa - kóta 144 - jižní kóta 208 - Lukatič - Lokvice - Vipava.
           Ztráty byly mimořádné - 
25 000 italských a  cca 20 000 rak. vojáků ve 3 (!!!) dnech.

9. Sočská bitva
31. října 1916 - 4. listopadu 1916

              Aneb ještě toho nebylo dost : Devátá sočská bitva začala v té samé zóně, co předchozí, tentokrát  poprvé leteckým bombardováním velitelských stanovišť - měst Dutovlja, Sežana a hrad Miramare u Terstu.  Italské velení se chtělo za každou cenu dostat k Terstu, což vtipně komentovali jejich vlastní zoufalí vojáci hnaní v téhle, jako v předchozích bitvách, na jatka jako zvěř : "Chceš vidět Terst? Nech si poslat pohlednici!"
             Tlak slavil částečný úspěch u Konstantjevice a Hudi Logu..  Navlas se opakoval scénář z předchozích dvou bitev, kdy v nočních pauzách mezi útoky přicházeky na pomoc obraně zálohy, a za dne se obrana v krizi stahovala do záložních linií o pár set metrů vzadu, případně útočníkům  opepřila územní zisk  důranými protiútoky a návratem zpět - a vše se dokola stále opakovalo za hrozných ztrát boje zblízka.  (35 000 italských a 28 000 rakouských vojáků). Teprve špatné počasí  zchladilo bojechtivost útočníků a všem přineslo vysvobození z hotového inferna. Po této bitvě zůstal v italských rukou Veliki Hrib, Pečinko, silnice mezi Opatjim Selem,  Fajti Hrib a Figovec - pronikli cca 3,5km do hloubky obrany a to byl veškerý úspěch za cenu 63 000 mrvých !  
          
Ztráty v 9. bitvě byly 35 000 italských a  cca 28 000 rak. vojáků v 5ti  (!!!!) dnech. 



1917

           Třetí rok střetu přinesl oboustranně klesající morálku u vojáků, na Italské straně výraznější.  Koncentrace lidského i technického materiálu lokálně v bitvách dosáhla neuvěřitelného poměru 10-20:1, ale kromě pádu Bajnšické náhorní plošiny nedošlo k zásadnějšímu pokroku, o průlomu nemluvě. Bití dělostřelectva dosáhlo sotva uvěřitelné intenzity a po přípravě nezbylo z linií Rakušanů kromě kaveren nic.  Obrana byla ve stále zoufalejším postavení ve dva roky staré linii, na kterou byl protivník dobře zastřílený a většina jejích ztrát šla na vrub děl.palby - identifikované mrtvé nahradili "nezvěstní".  Lidské ztráty opět předčily předchozí roky.  Kromtoho na Rakouské straně začal vládnout hlad.
         Konec války v Rusku přivedl na frontu velké množství českých jednotek, které se vyznamenaly, a
 bezvýchodnost pokračování boje na stávající linii  donutila Rakušany (s Německou pomocí) v závěru roku k úspěšné ofenzivě u Kobaridu, která bleskově ukončila utrpení na Soči po celé délce fronty a válka se přenesla hluboko do Italského území na Piavu. 
      Účast českých jednotek dosáhla po stažení z Ruské fronty svého vrcholu .

10. Sočská bitva
12. května 1917 - 5. června 1917

            Na jaře roku 1917 se začala italská armáda připravovat na mohutnou ofenzívu, která měla konečně rozhodnout válku na této frontě, neboť dosud vybojovali Italové pouze jedno významnější území, a to město Gorici.  Celou zimu přijížděly na frontu další baterie těžkého dělostřelectva a zastřelovaly se na cíle protivníka; vlaky munice a čerstvých jednotek . po 65 kilometrů dlouhé frontě od Krnu k Panzánskému zálivu stálo připraveno k dosud nejmohutnějšímu úderu 36 divizí.
         Boroevič si byl dobře vědom protivníkovy převahy a bezvýchodnosti situace a marně žádal přidělní většího bojového svazku, aby mohl podniknout rozhodný protiútok a minimálně zlikvidovat italské dělostřelectvo na protějších hřebenech od Gorice k Rombonu - správnost jeho úsudku a obav se plně potvrdila:
         Od počátku května přešla sílící dělostřelba po celé délce  fronty v nevídanou bubnovou palbu, která zejména na Bajnšicích srovnala zákopy obránců se zemí - pak nastoupila pěchota, od Plave až k moři.
 Opět se opakovala situace z podzimních bitev a to (s vyjímkou Bajnšic) opět ve stejných lokalitách. : zisky italských vojáků nebyly vzhledem k mohutnosti bojů velké: podařilo se jim obsadit pouze Zagoru,  Zagomilu,  Kuk  na Bajnšicích (čímž by bylo vytvořeno malé předmostí pro následující bitvu), ale získané území až na Zagoru ztratili v protiútoku obránců. Dále získali v Krasu výšiny kolem městečka Iamiana (Jamljano), kde se v obraně vyznamenali Češi jako nikdo jiný. Rakousko-Uherské pozice se ustálily mezi Kostanjevicí, Hermadou a Duinem.
          Italské velení přikázalo zastavit ofenzivu, čehož využilo Rakousko-Uhersko k připravení útoku na jižním křídle fronty u S.Giovanni - Meazzy. Záměrem bylo znovudobytí linie Iamiano -Flondar - S. Giovanni. Tuto linii se jim podařilo obnovit během jednoho dne, útokem pražského III/28, dále TěšínskéhoII/100,   Kroměřížského I/3, Šumperského I/93, Vídeňského 21 a Bosenského 6 praporu polních myslivců - úspěšný prudký protiútok  vrátil linii zpět na 1c pozice... Krvavá jatka o tento kousek území mohla pokračovat ve starých hranicích.
        Toto bitva vedla k dosud nejmasovějšímu nasazení českých pluků na frontě díky jejich přísunu z rozpadlé Ruské fronty a k jejich úspěšnému vystoupení ( a velikému vybití). Italové si připsali nepatrné územní zisky za cenu opět příšerných ztrát:
36 000 italských a 7 300 rakouských  vojáků v 3 nedělích.  Tato statistika potvrzuje úspěšnost obrany i neschopnost Italského velení změnit tvrdohlavou taktiku sebevražených  masových útoků proti  stále stejných cílům za něco smysluplnějšího.  Pád morálky italského vojáka pokračoval.... a hlad v rakouských zákopech také...



11. Sočská bitva
18. srpna 1917 - 13. září 1917

                   Italský neúspěch v desáté bitvě potvrdil Cadornovy předtuchy, že  průnik v oblasti Krasu a Přímoří je téměř nemožný a po zkušenosti z útoku na Bajnšice se rozhodl změnit strategii - pokusit se obejít obránce Krasu dobytím Bajnšic a Vipavskou dolinou; zároveň dolinou Čepovanu  obklíčit obránce Tolminského předmostí - dá se říct, že poprvé si uvědomil  význam této plošiny a napadlo ho něco smysluplnějšího. 
            Kromtoho,  cca 10 dní před započetím ofenzívy poskytl český zběh, poddůstojník z Bajnšické plošiny, Italům přesný plán obrany a stanovišť baterií a záloh, podle kterého Italové ještě více zhustili počet baterií na protějším hřebeni (poměr 20:1 hlavní pro Italy) a postupně je zastřelovali na nové cíle.
 Hlavní útok tedy vedl  náhorní planinu Banjšice, Tarnovský les, Kras a okolí Gorice, přestože Italové úspěšně blafovali simulací tlaku v prostorách předchozích bitev na Krasu.
           Čtyři dny před akcí přerostla dělostřelecká palba po celé délce fronty v naprosté inferno, kdy vlaky munice denně létaly přes řeku na pozice obránců, kt. se krčili k kryt
ech namačkání na sebe i 4/m2.  Pak postavili kryti dýmem a prachem z explozí pontonové mosty u Kanalu, Bodreže  a Loga a začali se valit na Bajnšice.
       
V první fázi zlikvidovala pontony pohotově rakouská baterie z Gradu  a moždíře 30,5cm. Dva ale zůstaly a po likvidaci rakouských baterií další přibyly. Záloha České jednotky na Bajnšičích  8.Pražský střelecký pluk byl téměř  zlikvidovám přesnou palbou, když utíkal na pomoc Píseckámu 28. střeleckému dole  u řeky. Rozstřílená obrana musela před přívalem v kouři a prachu ustupovat do vrchu a bez pomoci zbržďovala útok až do noci.
        Následující dny  na Bajnšicích přečíslili útočníci obránce v poměru 20-30:1 a postupovali nahoru; pod tlak se dostali obránci jižního křídla u Desklí, Morska a Anhova ( 6.Chebský a 7.Plzeńský střelecký pluk) a tlak ještě zesílil. V nastalém chosu bez spojení, kdy Italové velmi účinně přenášeli palbu hlouběji do rozbitého území, rozhodl Boroevič 22/8 o stažení  zbytků obránců na druhý okraj plošiny do připravených pozic. Část z nich se o rozkazu nedozvěděla a padla do zajetí.
        Tato bitva přinesla zatím největší taktický úspěch útočníka a přestože nedosáhla opět svého cíle, vytvořila tentokrát  hrozivou sistuaci - možnost rozpolcení severní a jižní obrany.  Boroevič si to uvědomoval a vědděl, že to musí rozhodným způsobem řešit ještě do zimy, než se Italové dostatečně zkoncentrují a konečně na Soči prorazí. Neudržitelnost této fronty začala být po dobytí Bajnšic a příšerném dělostřeleckém ohni  zjevná.
       
Ztráty v 11. bitvě byly 40 000 italských a  cca 40 000 rak. vojáků ve 3 nedělích.

        Bylo zaděláno na jednu z největších akcí (co do důsledků)  Velké války - ofenzivu u Caporetta (Kobarid)

 

 

   

TOPlist