Založit webové stránky nebo eShop

Jak vznikla VIA-FERRATA


Jak vznikla a co je  VIA-FERRATA ?

      Tzv."zajištěné cesty"- jejich vznik spadá do ranných dob horolezectví a alpinismu; kdy si horští vůdci bežně zanechávali lana, skoby, či žebříky v obtížných úsecích, nebo dřevěné mosty přes trhliny v ledovci - zvláště, pokud se cesta používala periodicky. Samostatnou kapitolou byly první rakouské cesty na Dachstein, Grossglockner a Zugspitze. Tehdy se ještě používalo k zajištění konopné lano...           

             Jejich historie je ale zároveň zásadně a osudově poznamenána jedním z nejstrašnějších konfliktů na Evropském kontimentě - 1.světovou válkou. Ta totiž vytvořila kilometry podobných cest na frontě v Dolomitech, Karnských a Julských Alpách a vytvořila bezprecedentní síť stezek a ubikací v horském a vysokohorském prostředí, jaká neměla nikdy a nikde na světě obdoby. Ve spojení s infrastrukturou zásobovacích vojenských silnic a staveb zpřístupnila po válce tak tyto krásné hory - ale především nadmořskou výšku - tisícům přeživších vojáků s rodinami a následující vlně nadšenců bez předchozí lezecké průpravy a způsobila hotovou revoluci ve fenoménu, který bychom pojmenovali třeba "dovolená v horách"
         Kam dříve chodili jen kamzíci a tu a tam některý z místních vůdců (či pytláků), přišli nejprve vojáci a za strašlivých útrap (kromě bojů samotných též -35°C či 8m sněhu) vybudovali opěrné body, dělostřelecká stanoviště, kulometná hnízda, pozorovatelny a stanoviště reflektorů na vrcholech, stovky kilometrů zákopů, tisíce kaveren, stovky ubikací a zásobovacích stanovišť... A to vše projili cestami, pěšinami, lanovkami a na nejvyšší pozice pozorovatelen vedly cesty žebříkové a pak cesty s železným lanem a skobami.
         Potom Ti, co přežili, přivedli své syny, aby jim ukázali ty krásné hory a smutná místa, kde zůstalo navždy tolik jejich kamarádů - mnohé baráky ještě stály, neteklo do nich a dalo se přespat; leccos tu zůstalo tak, jak to po průlomu u Kobaridu opustili. Synové začali lézt a zrodila se slavná meziválečná horolezecká generace. Desítky let sem pak chodily skupinky turistů a horolezců a využívaly tyto komunikace a opuštěné stavby; tu a tam někdo přestavěl, či opravil větší kamenný barák na horskou chatu - a nastal zlatý věk nejen italského lezení, spjatý se jmény Castiglioni, Detassis, Bonatti, Dibbona, Bianchi, Mezzalama ....

             Přešla další válka, konec padesátých a hlavně šedesátá léta odstartovala nový věk - masovou popularizaci vysokohorské turistiky a horolezectví, či souhrnně Alpinismu, chcete-li. Alpské spolky a různí nadšenci začali opravovat chátrající cesty, byly vystavěny první bivaky v odlehlých končinách a vysokých výškách a následující, Messnerovské období, přineslo vzrůstající oblibu via-ferrat, které byly nově budovány i v neválečných terénech, a tak vznikly cesty v Brentě, Dachsteinu, Wilder Kaiseru, Karwendel Gebirge a od devadesátých let hojně ve Francii.
        Z "železných cest" se stala móda a ikona tzv. "outdoooru" - pád železné opony a furore atmosféra 90.tých let tuto tendenci ještě podtrhla. Dnes na nich můžete potkat kdekoho, kdo má peníze na dovolenou v horách a s ním zažít docela strašné věci - to ovšem nic nemění na faktu, že na vojenských ferratách začínalo několik generací prvotřídních lezců, které posunuly horolezectví až k současným extrémům - a zároveň umožnily mnoha odvážným a disponovaným turistům spatřit místa, kam by se bez horolezecké průpravy a vybavení těžko dostali.


               Můžete to být i Vy, pokud splňujete určité podmínky - a máte mít přiměřenou fyzičku.
Uvědomte si, že i když je ve stěně železné lano zavěšené na skobách a jsou tam i ocelové kramle a žebříky -
tak výška, kterou je nutno překonat vlastními silami, zůstává; sebelepší jištění nepomůže tomu, kdo na to nemá, nebo si vybral nepřiměřený terén a jeho délku. A rozmary počasí, nebo ostatní účastníci ferratového adrenalinu - to je kapitola sama o sobě.

          VIA FERRATA je tedy železným lanem a případně žebříky  zajištěná cesta v horolezeckém terénu tak, aby jí uměl alespoň jakžtakž bezpečně projít i nelezec - v zimě, děšti, sněžení a často i palbě - ti první totiž byli frontoví vojáci Velké Války. Alespoň do 60.let tato definice platila bezvýhradně.

      Pak se začaly budovat v 'Messnerovské' vlně sportovní cesty...

          

      Dnes je Via ferrata neboli klettersteig označení pro cestu v náročném skalním terénu, zajištěnou fixními ocelovými lany, umělými stupy a chyty. Především se jedná o: ocelové kramle, kolíky, řetězy, lávky a žebříky. Jistící ocelové lano je v pravidelných rozestupech kotveno ve skále pomocí ocelových skob. Jištění NEMUSÍ být po celé délce trasy. Tolik oficiální definice...

KLASIFIKACE:   Zajištěné cesty se dělí podle obtížnosti do několika kategorií:
Je nutné podotknout, že"oklasifikování"cesty podléhá jisté subjektivitě a bere se v potaz více faktorů:


- expozice (strmost) terénu a jeho charakter (větš. dle klasifikace UIAA)
- četnost výskytu exponovaných míst
- délka jištění
- charakter jištění (něco jiného je železný žebřík proti lanu v kolmé stěně beze skob...)
- délka celková
- převýšení (1000m nahoru znamená mj. i kilometr délky, jen vertikálně !)

- lokální podmínky počasí (na dlouhých cestách je větší riziko náhlé změny: odpolední deště,mlhy..)

Mimoto existují různé národní školy v posouzení náročnosti a proto např. ferrata v Rakousku oklasifikovaná jako STŘEDNĚ OBTÍŽNÁ je v Itálii považována za TĚŽKOU a ve Francii za OBTÍŽNOU. Pak si vyberte...


Následující klasifikace je momentálně asi nejpoužívanější,odpovídá Italské škole a tradici:


A - lehké - Zajištěné, jednoznačně vedené turistické cesty a velmi lehké zajištěné cesty - ferraty. Místy vedeny strmým skalním terénem, a to po přirozených sklaních pásech nebo po umělých pomůckách (umělé stupy, lávky). Umělé jištění v podobě ocelových lan, řetězů nebo zábradlí slouží převážně jen ke zvýšení pocitu jistoty v exponovaném terénu, z technického hlediska však není nutné. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti I. UIAA.
Většinou pouhý Turistický terén s jištěním "pro sychr" (závratě) v problematických místech - např. terasy. Běžně potkáte rodiny s ODROSTLÝMI dětmi, zachovalé důchodce, netrénované návštěvníky hor. Zvládně TĚMĚŘ každý.


B – mírně obtížné - Mírně strmý skalní terén. Umělé zajištění v podobě ocelových lan, kramlí, kolíků a žebříků slouží přímo k postupu vpřed. Některé pasáže jsou již namáhavé a vyžadují sílu. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti max. II. UIAA.
Totéž co "A", ale většinou delší a s více problematickými místy. Žádné převisy, kolmé stěny, ani velká délka (alespoň jištěných úseků). TRÉNOVANÝ turista za dobrého počasí zvládne.


C - těžké - Strmý skalní terén. Umělým jištěním (ocelová lana, kramle, kolíky, žebříky) je opatřena převážná část celkové délky cesty a mohou být hůře dostupná pro nižší postavy. Občasné svislé stěny s nataženým ocelovým lanem k jištění. Zajištěné úseky už vyžadují určitou sílu v pažích a při delším podniku jsou unavující a velmi namáhavé. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti max. III. UIAA.
Konec zábavy : sem by neměl jít nikdo bez předchozího zvládnutí "B" třídy či lezeckých zkušeností a přiměřené kondice. Délka nebývá extrémní, ale trasa obsahuje technicky náročnější místa a silové prvky.


D – velmi těžké - Velmi strmý skalní terén, místy kolmé partie, místy dokonce převislé. Umělé jištění je realizováno většinou jen pomocí ocelových lan a příležitostně umělými stupy (kramle, kolíky). Místy značně exponované. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti IV. UIAA. Předpokládá se, že lezec je trénovaný a ve výborné kondici. Je dobré použít obuv s podrážkou podobající se lezečkám. Cestou se lze setkat s úseky I - II. UIAA, které nejsou odjištěny vůbec a je nutné je s jistotou překonat. Lze doporučit pouze dostatečně zkušeným vysokohorským turistům a horolezcům. Nezkušení by měli být jištěni zkušeným vůdcem nebo instruktorem.
 Nezkušení by sem neměli lézt vůbec a začít na třídách "A" nebo "B" maximálně!!! Bývají kromtoho dlouhé. Nejištěné úseky mohou být nebezpečné (blízkost stěny) a dovedou nepříjemně překvapit i otrlé mazáky. Zhorší-li se počasí,zejména při elektrické bouři začne jít bez diskuzí o krk - nebývá často z lana kam utéci a to funguje jako perfektní hromosvod! Ze skal při dešti tečou proudy vody s kamením!


E – extrémně těžké - Místy extrémně exponované cesty via ferrata, vedené v kolmém skalním terénu s minimem přirozených stupů. Umělé zajištění je realizováno většinou jen pomocí ocelových lan a jen velmi málo umělými stupy (kramle, kolíky). Nejtěžší místa vyžadují použití horolezecké techniky nebo velkou sílu v pažích. Bez umělého zajištění by se jednalo o těžký horolezecký terén – místy stupně obtížnosti V - VI. UIAA. Tyto zajištěné cesty už mají vysloveně sportovní charakter. Pouštět se do nich mohou jen velmi zkušení vysokohorští turisté a horolezci. Do této kategorie patří také technicky náročné sportovní zajištěné cesty nacházející se zpravidla v nižších polohách nebo v blízkosti chat - cesty jsou pak snadno přístupné a je lepší je lézt bez batohu.

Tady jste již jen krůček od horolezectví: jsou záměrně vedené problematickou, smělou trasou - a také velmi dlouhé s extrémním převýšením-nahoru i dolů! Sestup bývá často regulérní ferrata jako výstup! Očekává se nadprůměrná fyzička, nadhled, zkušenost z pohybu v horách, lezení, meteorologie; velmi dobré vybavení, značná otrlost a schopnost zatnost zuby v nejrůznějších situacích. Pokud se zhorší počasí, jsou nebezpečné (viz výše)!


(Hodnocení převzato z knihy Klettersteig Atlas od Paula Wernera (Freytag&Berndt).
                              Komentář kurzívou přidal autor stránek

TOPlist